Křesťanský sociál
červenec – září 2023
ročník XXXII.
Manželství nebo partnerství?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Náš současný svět zachvátila všeobecná krize. Krize ekonomická, ekologická, etická. Zachvátila všechny oblasti života a projevuje se v každé zemi poněkud jinak, bere na sebe různé podoby.
Přibyla i zhoubná pandemie.
Víme, že vývoj civilizace stojí na kontinuitě dosavadních hodnot a na objevování hodnot nových. Přitom leccos, co se pokládá za pozitivní pokrok, ústí negativně v úpadek, destrukci a rozklad. Množí se případy heterogonie účelů, člověk často dosahuje opaku svých záměrů, svých přání a svého chtění. Prosazuje se význam oprávněného úsilí zaměřeného na ochranu hodnot, získaných v minulosti, ale i v přítomnosti nejvýš potřebných a žádoucích.
K současné problematice hodnot a jejich kontroverzního pojetí patří i orientace milostných vztahů. Do popředí se prosadila milostná orientace na osoby stejného pohlaví a požadování rovnoprávnosti homosexuálů s heterosexuály. Je to tématika s prastarou historií.
V Platónově nejpůvabnějším dialogu „Symposion“ (zhruba 5. stol. před n.l.) beseduje skupina vzdělaných přátel při víně – o lásce. Aristofanes vykládá zvláštní starou báji o lidské přirozenosti. Na počátku bylo prý trojí pohlaví: mužské, ženské a mužskoženské (androgynní). A byly to bytosti s dvěma obličeji a s dvěma páry rukou a nohou, bytosti mohutné a silné a zpupné. Útočily i na bohy. A tak je Zeus potrestal. Rozetnul je v půli, rozkrojil, takže každému zůstal jen jeden obličej a jeden pár rukou a nohou. Ale ti poloviční tvorové od té doby touží spojit se s odťatou částí. Chybí jim.
A tak vznikla láska – jako spojovatelka poloviční bytosti s dávnou minulostí. Všichni lidé hledají svou polovici. Muži, vzniklí jako polovice pramužů, touží po celistvém mužství. Proto jsou chlapci milováni staršími milovníky, a když dospějí, sami zase milují chlapce. O sňatek s ženami a o plození dětí se nestarají, k tomu musí být přinuceni zákonem. Ženy, které jsou polovicemi původních pražen, touží zase po uceleném ženství. Nevšímají si mužů, nemají o ně zájem, stávají se milovnicemi jiných žen. Ale ti muži, kteří vznikli rozetnutím androgynů, to jsou milovníci žen, a také cizoložníci. A podobně všechny ženy, které jsou polovinami androgynů, milují muže a touží s nimi se spojit. My lidé jsme byli kdysi celíství. Dnes nepřestáváme toužit po spojení s protějškem. Je to návrat k někdejšímu celku. A ta touha a ta snaha po spojení se jmenuje láska.
A spojením polovin do původního celku vzniká dvojice.
Takhle tedy vyložil téma o lidské přirozenosti a lásce v Platónově „Symposiu“ jeden z účastníků, Aristofanes.
Jde zřejmě o mýtický výklad původu sarořeckého životního způsobu. Dospělí muži sledovali se sympatiemi chlapce v palaistrách a v gymnasiích a při všech atletických hrách. Jinoši si byli navzájem velmi blízcí, když byli povoláni k ryze mužským 3letým vojenským cvičením. Všude se tu objevují milovníci a milovaní – mužského pohlaví. I Platón, když byl v Syrakúsách na Sicilii, zamiloval si Diona, mladého budoucího vladaře. A nikdy na něj nezapomněl, přes dálku prostoru a času. Velice se rmoutil, když se po létech dověděl, že nepřátelé připravili Diona o život.
A co tehdejší ženy?
Básnířka Sapfó (7. – 6. stol. př. n. l.), když ztratila manžela, otevřela na ostrově Lesbu dívčí vzdělávací zařízení a poeticky tu veršovala o citech okouzlení a lásky – mezi ženami. Takto zní Sapfina „Modlitba k Afrodítě“:
„Afrodíto na zdobném trůně, věčná dcero Dia předoucí lsti.
Ó prosím, nepokořuj trudy a útrapami, paní, mé srdce.
Sem přijď a jako jindy se zeptej, cože tě volám, po čem opět
vášnivým srdcem toužím, co bych ráda.“ (A Afrodíta s porozuměním odpovídá:)
„Koho má Peithó zase přivést tvému přátelství?
Kdo ti, Sapfó, působí bolest? Prchá–li ti, brzy tě stíhat bude.
Nechce–li tvých darů, však dávat bude. A když nemiluje, však rychle vzplane.
Třeba i nechtíc.“
Nechtíc. Jen podle toho přechodníku poznáme, že touha, o které mluví Sapfó, se týká ženy, nikoli muže. Že básnířka svými verši chce získat přízeň nejmenované ženské bytosti. Kdyby to byl muž, znělo by to: „Třeba i nechtě.“
Evropa časem zapomněla na řecké způsoby nazírání a prožívání. Zapomněla i na lásku osob bytostí stejného pohlaví. Po odchodu antiky byl životní způsob ovlivněn křesťanstvím, které navázalo na hebrejský „Starý zákon“. Podle knihy „Genesis“ stvořil Hospodin celý svět a nakonec i Adama a Evu. Muže a ženu. Uložil jim, aby se navzájem milovali a aby se množili. V podání biblických vypravěčů je láska zbavena kouzla tělesné smyslnosti. (To kouzlo přišlo až s „Písní Šalomounovou“. Tu však církevní asketická ortodoxie neuvěřitelně dogmaticky vydávala za teologickou alegorii, za vyjádření nábožného vztahu k církvi.)
Spojení muže a ženy slouží ve „Starém zákoně“ jen k budoucímu příchodu dítěte. Je psáno v knize Mojžíšově: „Muž vešel k ní a ona počala a porodila syna.“ Cokoli se tomu příčilo, bylo nemilosrdně potrestáno. „Onan, syn Judův, kdykoli vcházel k ženě, vypouštěl símě na zem. Hospodinu se to nelíbilo, a tak Onana zabil.“ Hřích a těžký hřích bylo protivit se početí, plození a rození.
Takovým těžkým hříchem se přirozeně stala i homosexualita, popření zájmu o potomstvo. Tvrdě a nevybíravě odmítavý postoj k ní přetrval až do nové doby. Orientace na vztah k stejnému pohlaví byla absolutně nepřijatelná a nežádoucí. Chápala se jako tělesná vada nebo jako duševní úchylka anebo jako těžký morální přečin. Postižení jedinci svou zavrženou orientaci proto v mučivých obavách tajili a skrývali. Občas předstírali, třeba i nápadně – heterosexualitu. Nejedno manželství, uzavřené k utajení a předstírání, tragicky ztroskotalo. Nejeden individuální život končil zoufalstvím tváří v tvář prozrazení a odsouzení. Je známo dost takových příběhů z literatury, je dost podobných příběhů i v autobiografiích literátů a jiných umělců.
Posílení liberalismu v minulém století však homosexualitu ze seznamu nežádoucích a pronásledovaných projevů člověka vyřadilo. I gayové a lesbičky jsou od těch dob chápáni jako zdraví, normální a rovnocenní členové společnosti.
V 60. letech minulého století byla v Československé republice zrušena trestnost homosexuálního konsenzuálního styku. Postoj k LGBT (lesbičkám, gayům, bisexuálům a transvestitům) se dále osvobodil. Od r. 1997 platí zákaz diskriminace uvedených menšinových skupin (gendrů) v pracovně právních otázkách. V r. 2006 byl přijat zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Pokrokové proklamace o rovnosti pohlaví, rodů či „gendrů“ přijala u nás veřejnost se souhlasem a bez námitek. Jistý podiv však budí festival „Prague Pride“, zvláště pak nápadně křiklavý průvod, vyzývavé oděvy a chování účastníků, karnevalová výstroj a výzbroj, provokativní nápisy transparentů, neurvalé výkřiky a volání. Plno rámusu, hluku a křiku. Účinek? Propagovaná důstojnost, vážnost a rovnocennost s heterosexuály je vlastně zpochybněna a znevážena. Atmosféra připomíná spíše erotické „night cluby“ a jiná místa sexuálního „polosvěta“. Zdá se, že je to zbytečná nápodoba prvního podobného průvodu, který se konal r.1970 v New Yorku. I bez průvodu vyzývavě předváděné „hrdosti a pýchy“ se u nás respektuje kterákoli sexuální orintace jako projev svobodné volby, individuálního zájmu a individuální životní potřeby.
Rovnost je jednou z určujících zásad, platných v životě občanů současné demokratické společnosti. Požadavek rovnosti se opírá o podstatné a obecné znaky lidí. Tyto znaky jsou podmínkou a podkladem toho, že všem se měří stejně. Lidský rod má dva mody, mužský a ženský. Muži a ženy jako lidé jsou si rovni, ale jejich mody mají svá specifika. Platí tu nejen všem stejně, ale také – každému to jeho. Respekt k zvláštnostem mužskosti i ženskosti. Pak existují ještě méně početné dílčí skupiny se svými vlastními specifiky a dále ještě individuální zvláštnosti. Obecně lidsky platí zásada rovnosti „všem stejně“. Uplatníme–li zřetel na specifika skupinová i individuální zvláštnosti, platí zásada přiměřené rovnocennosti, „každému to jeho.“
Co říci hlasům, které přišly s návrhem nahradit registrované partnerství homosexuálů manželstvím? Ocitáme se s nimi ve sféře antropologicko–biologických a společensko–historických zřetelů.
Heterosexuální manželství má nejen funkci soukromou jako potvrzení a vyvrcholení lásky dvojice, ale má i funkci veřejnou. Takový svazek muže a ženy neplní jen citové potřeby a přání dvojice, ale plní i základní, nezrušitelnou a nenahraditelnou funkci nadosobní. Manželé nežijí ve svazku jen pro sebe, ale i pro zachování, udržení a pokračování společnosti. Jako zakladatelé rodiny jsou původci a dárci dětí, nového pokolení, nové generace. Je to podmínka existence i budoucnosti společnosti. Tuto funkci nelze přehlížet, zaslouží si nejvyšší míru uznání a respektu.
Homosexuální partnerství nemá fukci veřejnou. Poskytuje specificky orientované lidské dvojici kýžené útočiště, blízkost, vzájemnost, důvěru a podporu, vnitřní obohacení a růst. Jsou to hodnoty, které si zaslouží vážnosti, s hodnotami manželskými však je není možno ztotožňovat. Manželské hodnoty představují rovněž potřeby a přání vnitřního světa jedinců, podobně jako partnerství, ale navíc jsou podmínkou bytí rodiny, státu, společnosti. Všelidského bytí.
Partnerská dvojice není manželstvím, nepřivádí děti na svět a neodpovídá nijak za budoucnost blízkého i vzdálenějšího světa. Návrhům proměnit registrované partnerství v manželství chybí dostatečný důvod a respekt k podstatným a obecným i demografickým podmínkám lidského života.
Istanbulská úmluva by měla projít vládou do sněmovny.
Jen hysterie a lži, vzkázal jejím odpůrcům topkař
10.06.2023 17:57 | Ze sítí
V Česku se schyluje k vládnímu projednání Istanbulské úmluvy Rady Evropy a z vlády zaznívá, že text úmluvy zřejmě vláda v příštím týdnu předloží k posouzení Parlamentu. Podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové je úmluva pro mnohé lidi kontroverzní jen proto, že se jí říká „Istanbulská“. „Vytvořil se kolem ní příběh o tom, že zasahuje do rodinného života nebo ohrožuje české tradice a kulturu,“ uvedla pro SeznamZprávy.cz. „Pouze lži o zákazu Velikonoc a hysterie okolo genderů,“ pustil se do jejích odpůrců také poslanec TOP 09 Michal Zuna. Racionální argumenty proti ratifikaci prý zatím neslyšel.
Foto: TOP 09.cz, popisek: Poslanec Michal Zuna (TOP 09)
Piráti útočí a pojem tradiční rodina dostává na frak
Jako z dob normalizačních se i teď objevují výzvy různých aktivistů, kteří mají v rámci své ideologie tendenci "nálepkovat" nebo dokonce nabádat k vyhazovu z práce. Nyní se někomu opět nelíbí pojmy jako tradiční rodina či křesťanské hodnoty.
Ivan Bartoš (Piráti)
30. června 2023 – 11:04
Ve veřejném prostoru se vede souboj o , což je jeden z orgánů radící vládě. Konzervativně vystupující členové aliance hájí tradiční rodinu a křesťanské hodnoty, ale od části věřících zaznívá, že členové aliance vlastně postupují v rozporu s křesťanskými hodnotami a bylo by dobré, aby už aliance vládě neradila.
Světlo světa spatřila výzva k odvolání Aliance pro rodinu ze struktur státu. Veřejná výzva byla adresována premiérovi Petru Fialovi (ODS), ministrovi práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi (KDU–ČSL), ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS) a poslanci ANO Václavu Královi.
Výzvu sepsali aktivní členové církví a náboženských obcí. Mají dojem, že se aliance sice dovolává křesťanských hodnot, ale ve skutečnosti jedná v rozporu s nimi, neboť mezi křesťanské hodnoty řadí porozumění, empatii či sounáležitost s druhými. „U Aliance pro rodinu bohužel tyto hodnoty nespatřujeme,“ stojí v prohlášení, pod nímž je podepsán např. evangelický farář Jakub Helebrant, člen dua Pastoral Brothers.
Aliance z hlediska autorů prohlášení šíří morální paniku a davovou hysterii, namísto vedení klidné debaty. Aliance prý také popírá některé vědecké poznatky a ohrožuje zdravý psychický vývoj dítěte, když např. naznačuje, že homosexualita je nemoc.
Aliance jedná podle signatářů v rozporu se zásadami demokratického svobodného státu. Proto by aliance neměla působit jako poradní orgán vlády a Jana Jochová by mohla opustit post asistentky poslance Václava Krále (ODS).
K výzvě se výrazně přihlásila Pirátská strana skrze svého předsedu Ivana Bartoše, který se k iniciativě dlouze rozepsal na sociální síti Twitter. Ministr pro místní rozvoj a digitalizaci s výzvou souhlasí „jako člověk, občan, otec a křesťan“.
„Výhrady o zapojení ultrakonzervativních spolků do pracovních skupin jsme směřovali příslušným ministrům několikrát. Nemám problém s tím, že si někdo myslí, že země je placka. Je však důležité pečlivě sledovat, zda a jaký možný vliv mohou mít síly, které ve svém učení popírají svobodu člověka. Je třeba brát v úvahu právní rámec, ve kterém všichni žijeme.“ uvedl Bartoš.
Také jsme psali:
Ve svém oficiálním vyjádření uvedla, že zastupuje legitimní konzervativní názorový proud, který hájí rodinu založenou na manželství muže a ženy, statisíce lidí, kteří mají podobné názory, což považují v demokratické zemi za naprosto samozřejmé. Z tohoto titulu byli přizváni ke spolupráci na Strategii rodinné politiky, stejně jako tam figuruje řada dalších organizací, včetně tzv. progresivních.
Proti výzvě se postavil kardinál Dominik Duka.
„Připomíná mi to dobu, jejíž výroční den dnes prožíváme. Ostrakizovat, umlčovat pomocí různých prohlášení, vylučovat z veřejné debaty. Připadá vám to demokratické? Není to ani liberálně demokratické!“ ozval se kardinál Dominik Duka na twitteru. A nezůstal sám, kdo se za alianci postavil.
„Různých výzev si může kdokoliv psát kolik chce. Ale na výzvě k "odvolání zástupců Aliance pro rodinu ze struktur státu“ je zajímavé, že požaduje, aby byla paní Jochová jako fyzická osoba odvolána z pozice asistentky poslance. Tedy "vyhozena z práce“. A to je mimořádně odporné. Vyhazování z práce za názory tu už bylo a věřím, že se většina lidí k tomu snad nechce vracet," napsal na facebooku senátor Zdeněk Hraba.
(jar, prvnizpravy.cz, foto: arch.)
Papež – Rodina je založena na manželství jednoho muže a jedné ženy
Filip Vávra
26.3.2019
Papež někdy mluví z cesty, ale jeho nejnovější prohlášení potvrzuje principy, na kterých naše společnost stojí. Tedy že rodinu tvoří svazek jednoho muže a jedné ženy.
Papež byl na návštěvě Loreta, poutnického místa, které má údajně obsahovat zdi domu Panny Marie.
“Dům Marie je domem rodiny. V delikátní situaci dnešního světa rodina založená na manželství mezi mužem a ženou představuje nezbytnou důležitost,” řekl.
Konečně stejně mluví i katechismus katolické církve, ve kterém stojí:
“Muž a žena spojeni v manželství, společně se svými dětmi, tvoří rodinu. Ta by měla být považována za normální referenční bod, podle kterého se hodnotí jiné rodinné vztahy.”
Jinými slovy papež, a církev, také říkají, že svazek dvou lidí stejného pohlaví nemůže být nikdy nazýván manželstvím. Stejně tak je pro křesťany neplatný společný svazek více osob, většinou mnohoženství.
Máme daleko k tomu, abychom pronásledovali někoho za to, že je sexuálně odlišný. Ale stejně tak daleko máme k tomu, abychom hráli hru, že někdo jiný, než muž a žena, se mohou nazývat manželi a tvořit základ rodiny. Protože pouze z jejich svazku lze stvořit dítě. Ze svazku osob stejného pohlaví to nelze. A tím by se celá diskuse o manželství homosexuálů mohla ukončit. stredoevropan.cz
Církve ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy v České republice
„
Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách
a domácímu násilí (Istanbulská úmluva)
Ozýváme se jménem velké lidské rodiny, která s veškerou pokorou a vážností přijala na sebe odpovědnost chránit Evropu, v níž se, po staletích nesvárů a prohřešků proti lidskosti, a tím také proti Bohu, zrodila ušlechtilá myšlenka Evropské unie. Zdůrazňujeme, že inspirací ideje harmonické Evropy je evropský kulturní, náboženský a humanistický odkaz. Mluvíme jménem věřících žen a mužů a dětí, pro které je duchovní rozměr, z něhož evropská civilizace po staletí čerpala, stálou a živou součástí všech rovin života. Trváme na ochraně přirozeného lidství, ochraně principu lásky, soudržnosti a dynamické harmonie. Varujeme před trendy, které stavějí na sváru, rozdělování a hrozbách a které mylně za účinnou prevenci vydávají strach z trestu, apriorní podezíravost a ničím neohraničenou kontrolu.
Istanbulská úmluva není pro země Evropské unie ani potřebná, ani přínosná.
Všechny země EU považují dodržování lidských práv a svobod za základní charakteristiku svého státu. Jejich právní řád je v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím 4. XI. 1950) a ve Smlouvě o Evropské unii čteme:
„Evropská unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů“(Smlouva o Evropské unii, článek 2).
V současném trestním právu České republiky je zakotvena kriminalizace všech forem násilí, tedy brachiálního, psychického, ekonomického i sociálního, v celém rozsahu. Plný soulad požadavků Úmluvy platí i pro trestní řízení týkající se předmětu Úmluvy. Policejní i justiční orgány jsou si vážnosti a specifik této problematiky vědomy, patří mezi hlavní priority a při jejich procesních řešeních nedochází k systémovým nedostatkům.
Istanbulská úmluva v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků. Proto vyzýváme, aby komory Parlamentu ČR odmítly ratifikovat dokument, dokud bude jeho součástí:
I. Degradování vztahu mezi mužem a ženou na antagonistické měření sil
Dokument vychází z přesvědčení, že muži v historii uplatňovali násilí s cílem podřídit si ženy, a proto je nutné každé násilí na ženě chápat genderově. Chlapci a muži jsou tu a priori vnímáni jako potenciální pachatelé násilí a sankce proti nim nejsou považovány za diskriminaci. V rozporu se současnými trendy se výslovně zakazují postupy vedoucí ke smíru.
Podobně zjednodušující obraz stál u zrodu lidstvu nebezpečných ideologií a tendenčních výkladů dějin. Zejména postkomunistické země mají úkol varovat před následky aplikování teorie třídního boje do praxe (nepřítele, vykořisťovatele bylo třeba razantně převychovat, nebo zlikvidovat). Genderová harmonie, tedy rovnost v důstojnosti a uznání v rámci biologické i sociokulturní odlišnosti, je správný cíl, cestou k němu však není represe ani nepřátelské měření sil.
II. Třídění společnosti sobě rovných lidských bytostí na umělé kategorie
Istanbulská úmluva výrazně zasahuje do Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Vedle diskriminace na základě pohlaví se zakazuje diskriminace na základě genderu, sexuální orientace a genderové identity. Když opomineme obecnou nepřehlednost ve výčtu sexuálních orientací, pojem genderová identita není definována vůbec. Příslušnost k případně diskriminované skupině se ve skutečnosti opírá o subjektivní a v čase proměnlivé sebepojetí jednotlivce.
Je nepřípustné, aby takový konstrukt legitimizoval kontrolování společnosti ve všech oblastech a dokonce aby umožnil kohokoliv trestat za to, že v dané chvíli nerozeznal genderovou identitu druhého. Je–li deklarovaným úmyslem Istanbulské úmluvy prevence proti násilí na ženách, musí být především jasné, kdo je tím míněn.
Je zřejmé, že některé neziskové organizace systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin. Lidská práva a svobody, stejně jako zákaz diskriminace, jsou však také právem většiny.
Tato většina ví, co je biologické pohlaví, a chápe, že určité procento z nás je přitahováno stejným pohlavím. Z běžné praxe víme, co psychologové vědecky zachytili, že muži a ženy se v konkrétních životních situacích projevují v rámci bohaté škály, symbolicky označované anima až animus. Tato dynamika emocí a chování se však nemůže stát principem povinné výchovy dětí a už vůbec ne předmětem kontroly a trestního práva.
III. Programová relativizace sdílených hodnot evropské kultury a jejich předávání dalším generacím
Člověk se může rozvinout v osobnost pouze v prostředí kultury, jejíž hodnoty přijímá, obohacuje a předává dál. Kultura je zárukou společenské soudržnosti. Člověku, který se v životě nemůže s důvěrou spolehnout, že druzí jednají podle společných kulturních vzorců, zůstává jen strach, nejistota a beznaděj.
Evropská kultura prošla vývojem, jehož výsledkem je také zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích a všechny další formy rytířského chování vůči ženám. Extrakt společenských stereotypů, etiketa, považuje ženu za společensky výše postavenou bytost. Společným jmenovatelem všeho je úcta k nezastupitelnému biologickému poslání ženy předávat život.
Odsuzujeme výchovný koncept, který napadá přirozenou touhu člověka po nalezení bio–psycho–sociální jednoty. Ideologie, která popírá nezastupitelnou hodnotu této harmonické jednoty, ničí v člověku schopnost navazovat trvalé a bezvýhradné mezilidské vztahy. Bez nich se člověk stává osamělou a sobeckou bytostí, která nedokáže vytvořit zázemí pro další generaci, a představuje snadnou oběť sil totality a zvůle.“
V Praze dne 7. června 2018
Za Církev římskokatolickou: kardinál Dominik Duka, OP, předseda České biskupské konference
Za Církev řeckokatolickou: Mons. Ladislav Hučko, apoštolský exarcha
Za Jednotu bratrskou: Rt. Rev. ThMgr. Jan Klas, biskup Jednoty bratrské
Za Církev adventistů sedmého dne: Mikuláš Pavlík, předseda unie
Za Evangelickou církev metodistickou v ČR: Petr Procházka, superintendent
Za Slezskou církev evangelickou a. v.: Tomáš Tyrlík, biskup SCEAV
Za Církev bratrskou: David Novák, předseda Rady Církve bratrské
Společný list biskupů českých a moravských diecézí ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy
Čten 13. května 2018
Drazí bratři a sestry,
v Knize Genesis čteme: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil."[1] Lidské pokolení, které je od počátku povoláno k existenci jako muž a žena, korunuje celé dílo stvoření. Stvořitel svěřuje vládu nad zemí lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám, kteří odvozují svou důstojnost a své povolání ze společného počátku.[2] Muž a žena jsou tedy odlišní, ale stejní ve své důstojnosti, a tento přirozený řád člověk zakouší od počátku věků, stejně jako touhu po vztahovosti.
Podle Božího záměru panuje mezi mužem a ženou od počátku přátelství, jsou si vzájemně oporou, nestojí proti sobě, ale spolu v nejtěsnějším společenství ve všech rozměrech své bytosti: jsou jedno tělo a jedna duše a jejich vzájemný vztah je odrazem Boží lásky k člověku. Společně Bůh muži a ženě svěřil úkol: "Ploďte a množte se a naplňte zemi."[3] Toto přátelství mezi lidmi bylo narušeno prvotním hříchem obou biblických prarodičů. Jedním z projevů tohoto narušení je i násilí, které je důsledkem hříchu. Jakékoli násilí vůči člověku je z tohoto pohledu narušením všeobecně lidských i křesťanských hodnot, těch hodnot, z kterých vyrůstá nejen evropská civilizace, ale i principy lidských práv. Jedním ze zvláště zavrženíhodných forem násilí je násilí na ženách, dětech a dalších zranitelných osobách, zvláště tehdy, pokud se děje v prostředí rodiny a domácnosti. Křesťanské tradici je vlastní úcta k ženě, která vychází z její nezastupitelné role při předávání života a v nejvyšší míře se uskutečňuje v obrazu Bohorodičky, skrze kterou byl světu dán Spasitel. Díky tomu křesťanská evropská kultura prošla vývojem, jehož ovocem je zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích a další formy rytířského chování vůči ženám. Můžeme to pozorovat ve společenském chování, kdy etiketa považuje ženu za společensky výše postavenou. Tyto společenské vzorce předávají rodiče ve výchově svým dětem. Rodina je tak první a základní školou sociálního chování: jako společenství lásky nalézá v sebeodevzdání zákon, který ji vede a umožňuje jí růst.[4] I z hlediska těchto společenských hodnot je násilí na ženě zásadně nepřijatelné.
Jakkoli je tedy třeba principiálně vítat všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, nesmí se tak dít na úkor zastínění a zpochybnění přirozeného řádu. V posledních letech se objevují snahy spolu s řešením problému násilí na ženách nastolit i nový pohled na roli člověka, který je ale neslučitelný s přirozeným zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností.
Jsme přesvědčeni, že tímto směrem se nešťastně vydává i takzvaná Istanbulská úmluva, která staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami. Tato mezinárodní úmluva, jejíž ratifikace bude v nejbližší době projednávána v Parlamentu ČR, stejně jako v dalších evropských zemích, vytváří svým širokým pojetím genderové identity, které není zakořeněné v přirozeném řádu, prostor pro zpochybnění základních společenských daností. S tímto trendem nesouhlasíme a nepřejeme si, aby ratifikací Istanbulské úmluvy bylo ohrožujícím způsobem zasaženo do života státu a jeho institucí, zvláště škol, ale i do života rodin a jednotlivců.
Vyvstává otázka, co v této situaci můžeme a máme jako křesťané – a to napříč konfesemi – dělat. V první řadě nezapomínat na přirozený řád stvoření, které muže a ženu nestaví proti sobě, ale vidí v nich dvě bytosti, které se vzájemně doplňují a teprve spolu vytváří Bohem zamýšlenou jednotu. Je nám také uloženo uvádět tento řád do každodenního života. Při vědomí, že Bůh může napravit i to, co se zdá být nevratně poškozováno, nezapomínejme na modlitbu za ochranu přirozeného lidství, ochranu principu lásky, soudržnosti a harmonie, včetně harmonie mezi mužem a ženou. Zároveň v modlitbě pamatujme i na ty, na jejichž odpovědnosti leží politické rozhodnutí ve věci Istanbulské úmluvy, aby rozhodovali ve shodě se svým svědomím a přirozeným zákonem.
K tomu vám ze srdce žehnají
čeští a moravští biskupové
[1] Gn 1,27.
[2] Mulieris dignitatem 6.
[3] Gn 1,28.
[4] Familiaris consortio 37
Je válka – Profesor Petr Piťha
A na hranicích se střílí, nebo bere do zajetí. Ženy a děti bojují také, takže nejsou výjimkou.
Západní civilizace je ve válce s islámským světem. A prohrává na celé čáře. Proč je křesťanská Evropa tak zoufale neúspěšná?
Protože se rozhodla sama sebe dobrovolně oslabit prosazováním genderistické legislativy, která rozbíjí rodinu, přes ní celou společnost a otevírá dveře ideologii, přinášené do Evropy bojovníky, kteří se vydávají za nebohé uprchlíky na bárkách.
To, čemu říkáme „migrace“, je podle něj ve skutečnosti válka, kterou nejsme schopni pochopit. Migrace, o které se neustále hovoří jako o sociálním problému, je podle Piťhy ve skutečnosti střetem mezi kulturami a náboženstvími. „Nic si nenamlouvejme. Je válka. Jde přitom o genocidní válku náboženskou, která je pouze vedlejším projevem války. Války, kterou proti Západu vedou muslimští teroristé,“ řekl Piťha.
Tato válka mate tím, že není vedena na úrovni klasických bojových akcí. Má podobu každodenního ideového zápasu o vládu nad světem. V této válce je podstatná jedna věc. Zatímco židovství a křesťanství ustavují svobodu myšlení, islám, který stojí na druhé straně barikády, lidem poznání přímo diktuje od Boha, přes proroky a ajatoláhy.
„Hned na začátku Bible Adam poznává stvořenou skutečnost a je k tomu Bohem vybídnut. V islámu je Alláhem lidské poznání dáváno skrze zjevení nejprve Mohamedovi, pak sněžím. Ostatním je jimi předepisováno. Důsledkem pak je, že vedle očividné reality (muslim samozřejmě myslí a poznává) stojí nábožensky správné poznání, které určují ajatoláhové,“ objasnil profesor teologie. Podstatné je, že toto boží zjevení je pro muslima ještě důležitější než pozemské právo – to je princip šaríje.
A toto právo chtějí uplatňovat i v západní Evropě, přes její zákony. Toto je princip podrobení a „vítězství“, o které je v této válce usilováno. Jenže Evropa si tento válečný princip současných událostí neuvědomuje, a z toho vyplývá její tolerantní chování a maximální snaha o mírovou koexistenci.
„Uvažovat ve schématech míru je nemístné. Je třeba uvažovat v termínech války. Z toho mi vyplývá, že se máme starat o hranice a suverenitu. My se však zabýváme otázkou migrantů, což je strašný, ale odvozený problém. Hranice je třeba střežit a hájit. Suverenitu vyjádřit právními předpisy, především vízovou povinností,“ řekl k tomu Piťha.
Hranice má podle něj být střežená, protože za ní jsou nepřátelé. „Na hranici se střílí. Výjimku tvoří člověk s bílou vlajkou, člověk s rukama vzhůru a beze zbraně. Protože bohužel bojují i ženy a dokonce děti, nelze je z tohoto pravidla vyloučit. Lidé, kteří přicházejí z území nepřítele, buď útočí, nebo jdou dobrovolně do zajetí. Jsou proto eskortováni do střežených táborů. Tam jsou identifikováni. Pokud mají doklady, ověří se jejich pravost. Čas pobytu v běženeckém táboře je vymezen. Po jeho uplynutí dostává každý vízum určitého charakteru nebo je eskortován před hranici, kterou přestoupil a donucen se vrátit. Je–li usvědčen z diverze, je uvězněn,“ objasňuje základy „válečného“ uvažování, kterému se Evropa stále brání.
Válka, kterou vedeme, je podle něj specifická – vymyká se všem dosavadním válečným konvencím a mezinárodnímu právu vůbec. Útočníkem je „Islámský stát“, jeho jménem bojovníci bojují. Tento stát ale nemá vůbec žádné klasické atributy státu a jeho bojovníci jsou často občany států, proti kterým útočí. A domáhají se práv občanů těchto států. Ty se musejí naučit, jak s takovými lidmi nakládat.
Západní politici přitom vědí, že proti této válce, maskované za migraci, nedovedou udělat vůbec nic. Ti slušnější slibují, že se zasadí, aby migraci zabránili; ti ráznější slibují, že jí zabrání. Získají tím hlasy ve volbách, ale sami vědí, že ani po nich nedokážou nic změnit. Navíc když politici napadených západních zemí často útočí proti sobě.
Genderismus sem přinesl kult smrti
Současnou válku podle Piťhy umožnila válka jiná, ještě vážnější – válka, která podkopala vůli a sílu Západu. „Daleko víc nás, bez výjimky všechny, ohrožuje nová nelítostná doktrína feminismu a genderismu. Tento tlak, prováděný prosazováním legislativních změn, připravil půdu islámskému extremismu,“ řekl.
Feminismus a genderismus podle teologa uvedly naši civilizaci do kultu smrti. Důsledkem byl demografický pokles, který politici chtěli řešit „dovozem nových lidí“. A jako první se pochopitelně nadšeně přihlásili ti, kteří už dlouho chtěli Západ ovládnout a podmanit si ho.
Zkázu naší civilizace ukazuje profesor Piťha na Istanbulské úmluvě, symbolicky podepsané právě v místě, odkud vycházejí islámští bojovníci.
„Nápor feministek a homosexualistů je veden již dlouho jako boj za zkázu rodiny a lidské přirozenosti. Je veden nátlakovými skupinami velmi vlivnými a je veden zákeřně,“ řekl k tomu Piťha. V Istanbulské úmluvě je například řada důležitých ustanovení podle schována do mnohastránkové důvodové zprávy, kterou tradičně nikdo nečte. Jsou zaváděny zcela nové a vágní termíny, které zamlžují pravou podstatu návrhů.
A o co tedy v Úmluvě jde? „Pohlaví bude považováno jen za přibližný biologický pojem. Ve 12 letech se o něm každý rozhodne podle svých pocitů. (U nás byl pro to navrhován nový paragraf 29 Občanského zákoníku). Současně bude uzákoněna patřičná sexuální výchova ve školách. Protest proti čemukoli z toho bude trestný. Uvědomte si, co to znamená pro identitu dítěte. Jsou již známy případy, kdy se někdo chová různě podle toho, zda se zrovna považuje za muže nebo za ženu,“ připomínal profesor Piťha.
Mateřský instinkt je prohlášen za kulturní stereotyp a je pod heslem rovnosti připuštěno, aby tento instinkt k dítěti pociťoval i muž. „Jakékoli uplatňování práva a povinnosti rodičů při výchově dětí je trestné a má za následek předání dítěte do výchovy někomu vhodnějšímu,“ hrozí se profesor Piťha dalších novot.
Muži to vůbec budou mít složité. „Muž obviněný, třeba i třetí osobou, z násilí, bude obžalován s presumpcí viny. Úmluva zakazuje smírčí řízení a medializaci. O tomto drtivém odklonu od spravedlivého procesu se výslovně říká, že nebude považován za diskriminaci obžalovaných,“ připomněl teolog další „chuťovku“ z Úmluvy.
Kdo by chtěl tato nová pravidla kritizovat, nebo dokonce žít bez jejich aplikace, ten by byl v podstatě postaven mimo zákon, k čemuž již vycházejí soudní judikáty.
„Všichni přítomní vědí, že jsem katolický kněz. Nejde mně však o nějaké, byť důležité, teologické záležitosti. Mluvím jako občan, který si uvědomuje celé nebezpečí,“ varoval Piťha. To, co budeme sledovat, bude podle něj rozbitím rodiny jako základu společnosti, následně devastací celé společnosti a v konečném důsledku degradací člověka pod všechna zvířata, která se množí pohlavně a akceptují zákony přírody. Nakonec, jak Piťha poznamenal, od akcí zelených aktivistů už víme, že žába či brouk pro ně mají větší cenu než lidské potřeby.
Mnozí lidé si podle něj myslí, že nápady genderistů jsou tak absurdní, že nestojí za víc než za mávnutí rukou. To je podle teologa na největší chyba. Pak se jednoho dne probudíme a zjistíme, že tito ničitelé civilizace různými způsoby prosadili přesně to, co chtěli.
Mají k tomu podporu od úřadů. Piťha připomíná, že dokonce i eurokomisařka Věra Jourová napsala do své zprávy, že přijímání peněz z evropských fondů bude mimo jiné podmíněno přijetím genderistického zákonodárství. Neřeknou vám to, ale myšlenkově čerpají od nacistů
„Dále bych upozornil na dva ideové zdroje těchto hnutí. Je to neomarxismus, o kterém se mluví, a neonacismus, o kterém se mlčí,“ pokračoval Piťha. Boj žen proti mužům je podle něj kopií třídního boje, vycházející přímo z myšlenek Bedřicha Engelse. „V díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu je Bedřichem Engelsem vyložena podstata tragického převratu od matriarchálního prvobytně pospolitého řádu k třídní patriarchální společnosti. Leninsko–stalinistický komunismus se chtěl rodiny (přes hlasité oslavy) zbavit,“ připomněl. Lenin podle něj spojoval socialismus s „osvobozením ženy“, která má postavení srovnatelné s otrokem.
Nacismus, o jehož vlivu na moderní genderistické myšlenky se mlčí, podle Piťhy přispěl zejména metodickým zasahováním do přirozených procesů typu potratu nebo rovnou euthanasie. Tehdy byla vyhrazena lidem rasově méněcenným. Dnes se v progresivních skupinách vážně hovoří o navázání na tradice členění lidí na silné a méněcenné. „Nejsme slaboši ze střední třídy (heterosexuálové, pozn. autora). Vysoce inteligentní jsme přirozenými aristokraty lidské rasy … a s ocelovou myslí se nespokojíme s málem. Naši oponenti budou vyhoštěni,“ psal již před jednatřiceti lety homosexuální aktivista M. Swift. A protože nové zákonodárství má být zavedeno po celém světě, nebude kam méněcenné heterosexuály vyhošťovat a bude se muset přistoupit ke konečnému řešení.
„Vyšli jsme od problému migrace a terorismu a došli jsme k pravému nebezpečí horšího terorismu. Tento návrat je zcela logický, protože dnešní migrace je spjata s multikulturalismem, který jí široce otevřel brány,“ uzavřel Piťha. Spojením těchto nebezpečí je podle něj společenský řád Západu ohrožen zcela fatálně.
„Tuto přednášku nemohu uzavřít jinak než upozorněním, že zápas svobodných s útočícím nepřítelem je snazší a efektivnější než vzpoury otroků a vězňů v jeho absolutní moci,“ skončil Petr Piťha.
Nakonec ještě dodal, že Jitku Chalánkovou do Senátu podporuje právě proto, že v těchto zásadních otázkách dokázala už jako poslankyně projevit mimořádnou odvahu. A dokonce přímo zabránila vydání některých zákonů, které by pro společnost jednou mohly být nebezpečné.
PL, 26. 9. 2018
Vyznávám, že jsem běloch.
Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury
Autor: Petr Piťha | Publikováno: 6.2.2020
Našimi nepřáteli jsme my sami
Lidé, lidé,
dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.
Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.
Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.
Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.
Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.
Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte.
Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!..., až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové, ani Ukrajinci, ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.
Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají: Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:
Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.
Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.
Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.
Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.
Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.
Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.
Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.
Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37–22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít. Amen. Petr Piha, Euportal.cz
„Ne vše je tak, jak by mělo být ve světě, který říká, že je světem demokracie a tolerance. Víme, že vzedmuté vlny antisemitismu, ale také vzedmuté vlny antikřesťanství jsou určitou skvrnou na současné mapě světa a mohou také signalizovat určité nebezpečí,” uvedl Duka. (Z článku „Duka na židovský svátek: Pozor na antikřesťanství)
Otevřený dopis Mons. Petra Piťhy veřejnosti
Vážení spoluobčané,
oslovuji Vás proto, že život ve společnosti vyžaduje, aby každý její člen nalezl své místo a jednal zodpovědně. Musí tedy zaujmout určitý postoj, vytvořit a najít si ho sám a umět ho obhájit. Vím, že každý občan České republiky má právo se vyjádřit. Zda mé upozornění přijmete nebo odmítnete, je Vaše věc. Domnívám se, že promluvit musím a mám k tomu nejen vážné důvody, ale i potřebnou kompetenci. Důvodem je složení dvou slibů, doktorského na Karlově Univerzitě a kněžského. Moje kompetence je dána dlouhou životní zkušeností. Zažil jsem II. světovou válku, dvě revoluce, dvě totality a dvojí okupaci. Jsem emeritním univerzitním profesorem, vedl jsem katedru, byl jsem ministrem školství a již osmý rok jsem hlavou Kapituly Všech svatých na Hradě pražském, a tím pádem i jedním ze tří oprávněných církevních signatářů při řešení církevních restitucí na Pražském hradě.
Příčinou k napsání tohoto upozornění pak je velmi složitá situace a krajně neutěšený stav naší země. Došlo totiž k takové krizi pozitivních hodnot, že dochází ke zneuctění člověka a k odmítání racionálního myšlení. To nutně přináší tragické následky, které se stále zvětšují. Obávám se úplného rozpadu společnosti.
Proto Vám předkládám k úvaze tucet dílčích otázek na témata, jejichž pojmenování může být prvním krokem. Jejich řešení by nám mohlo pomoci najít cestu ze současné krize.
Existence a časté použití „politických řešení“. Trvám na tom, že je popřením zdravého rozumu politicky řešit čistě odborné otázky. Matematická pravidla a vzorce nevznikají diskuzí politiků. Jsou dané. Mostní konstrukce se tvoří výpočtem, nikoli kompromisem nějakých citlivých politických veličin a jejich zájmů.
Politika jako taková se dostala do vážné krize. Nebudu uvádět takřka protistátní počiny hraničící s velezradou. Ve hře je hodně. Jde o celou orientaci naší zahraniční politiky, o úctu k základním zárukám naší svobody. A to je pro nevelký stát na ožehavém geopolitickém rozhraní zásadní věc.
Je v podstatě jedno, jakých nehorázností se v uplynulých týdnech dopustil prognostik ing. Miloš Zeman ve funkci prezidenta, či druhý ing., podnikatel a multimiliardář Andrej Babiš v roli předsedy vlády, celá vláda, atd. atd. Důležité je, že od prezidenta až po poslední radnici je vůbec možné něco takového dělat. Bude se to dít i po změně osob. Je dobré si také uvědomit, že důležitá není politická scéna, která je podívanou pro voliče, protože se vytváří v zákulisí, o kterém se dozvídáme, jen když někdo někoho významně podvede. Politika se nezabývá zájmem polis, ale výhradně osobními zájmy jednotlivých politiků. Zájem občanů je s velkým úspěchem obracen k soukromým skandálům a vzhledu politických činitelů a veřejných osobností. Jenže rozhodovat se ve volbách podle vhodnosti kravaty, zaprášených bot, přiléhavosti a barvy šatů (zvláště u žen) a podle počtu milenek, jejich koloběhu mezi prominenty, množství levobočků a hysterických záchvatů manželek, sotva povede k rozumné volbě, protože taková kritéria může použít jen nesoudný volič.
S předchozím bodem úzce souvisí stav našich médií. Nevyčítám našim mediálním pracovníkům, že i při úzkém vymezení zájmu nejsou s to nás informovat kvalitně a úplně. Informací je příliš mnoho a nelze sledovat žurnalistiku v řadě států a v řadě jazyků. Přitom je důležité vědět, jak je diskutován a podáván určitý problém, např. v USA, Velké Británii, Rusku, Francii, Izraeli, Japonsku a Číně atd. Zato jim vyčítám hrubou nevzdělanost především historickou a zeměpisnou. Vyčítám jim, že v naprosté většině podlehli bulvarizaci, a píší to, co si čtenáři a diváci přejí. Konečně jim vyčítám lživé zprávy a neustálou snahu vyvolávat spory a paniku. Jejich zpravodajství v době covidové pandemie mi dost připomíná sadistické metody v nacistických a komunistických vězeních. Chtěli u vězňů vzbudit panický strach, a proto jim nosili do cel ukazovat provaz, na kterém je oběsí, případně jim i brali míru na smyčku. Vím, že mohu být obviněn z téhož, ale je tu vážný rozdíl. Chci lidem pomoct, ne je zdeptat.
Je nutné si uvědomit skandální rozvrácení ekonomiky a jeho jasně viditelné důsledky, které by samy o sobě stačily, ale i dosud nezbadatelné důsledky podstatně horší. Budeme dříve či později čelit státnímu bankrotu, hospodářské krizi a bídě, kterou kromě malých skupin pamětníků nikdo ani náznakem nezažil. Taková situace zákonitě vyvolá vlnu násilností a zločinnosti. Pravidelně pak zrodí diktátora. I tomu všemu je možné čelit, když konečně přijdeme na to, že stát vůbec žádné peníze nemá a pouze přesypává peníze daňových poplatníků. Dnes to dělá se zločinnou nezodpovědností.
Nyní se zaměřme na otázku, odkud pramení výše popsaný stav. Víme to snad všichni. Došlo k rozvratu morálky. V této otázce je zásadní, abychom si každý sám udělali pořádek ve svém jednání. Není příjemné vidět pravdu o sobě a je téměř heroický výkon ji přijmout, začít proti tomu něco dělat a vytrvat. Je třeba vzít do úvahy dva aspekty. Prvý je současný stav. Druhým, daleko závažnějším je, že lidé ztratili, popř. odmítli jakýkoli morální rámec. Jednají zcela libovolně, vždy pragmaticky a pokaždé jinak. Bude obtížné motivovat lidi k přijetí všeobecně platných zásad, protože se budou cítit omezováni. Navíc jsou vyzýváni uznanými kapacitami, aby se nedali znovu něčím vázat, když si konečně vydobyli svobodu. Neříkám to proto, že jsem katolický kněz (rabi nejsem), ale je naději vzbuzující, že se tak velké množství lidí shoduje v tom, že biblické Desatero, z něhož nevěřící pomíjí prvá tři přikázání týkající se Boha, je správným návodem pro spokojený život.
Obtíže, které nás čekají při návratu ke zdravé morálce, leží ve stavu našeho školství. Školství je právní a ekonomický rámec vzdělávání a výchovy. Podstatné však je, co se děje ve školách. Naprosto všeobecně od mateřských školek až po vysoké školy neplní (opět s pominutím pár výjimek) svou funkci. Dík technickému pokroku a od něho odvinuté doktríny je na všech stupních systematicky ničen zdravý rozum žáků. Je podlamována jejich paměť, nemají valné vědomosti (vybitá baterka v mobilu činí z nich rázem nevědomé jedince bez vzdělání), informace, které získají, nedovedou zpracovat a uvést do souvislostí. Znám už léta různě rozčilenou reakci, že moje dítě nebo naše škola takové nejsou. Zároveň od všech těchto lidí slýchám, že jinak mám pravdu. I to je projevem chybného myšlení společnosti.
V otázce výchovy se to má tak, že silnou většinu dětí a mládeže nevychovává nikdo. Rodina to strká na školu, škola na rodinu. Když se sejdou, shodnou se, že to má dělat stát. Přátelé, vzpamatujte se a uvědomte si, že v různých pozicích vychováváme neustále všichni, protože je odjakživa známo, že nejvíce vychováváme svým příkladem.
Výchova je neopominutelnou podmínkou právního státu. Veškeré pozitivní právo totiž předpokládá slušnost. Pokud ta chybí, musí se zákonem zakazovat stále další a další činy, protože uličníci, dokonce i děti, jsou velmi vynalézaví, a skulinkami zákona protékají grandiózní podvody. Tím se vytrácí smysl regulace, tedy chráněný zájem. Přestupcům stačí využít drobnost, kterou obejdou a vyhnou se dopadu právní regulace. Navíc máme ještě jeden problém. Je jím vágní formulace zákonů, takže v rukách sofistických žongléřů, jimiž jsou mnozí právníci, především advokáti, je přijat takový výklad, že dojdeme k tomu, že dvě žížaly ušlapaly slona nebo kojenec znásilnil místního faráře a policistu.
Ano, je to absurdní. Právě tak, jako když hlava státu přísahá při vstupu do funkce na Ústavu a pak podepíše z populistických důvodů protiústavní zákon, který Ústavní soud okamžitě zruší. Pojetí Ústavy pana prezidenta je tak na hraně, že polovina ústavních právníků říká, že je za hranicí Ústavy. Mluvit o tom, že žijeme v právním státě, je fata morgana.
Tato naše právní situace umožňující naprostou libovůli, nás dovedla k úplné atomizaci společnosti řízené právem silnějšího. Neváhám říci, že žijeme v jakési roztroušené diktatuře. Sebestředný sobec zabarikádovaný v oblasti svého vlivu dovoluje konat jen to, co mu přináší užitek. Každého, kdo by jednal proti jeho vůli, ať už v rámci jeho pašalíku nebo mimo něj, umlčí, popř. ho s různou razancí odstraní. Rozsah zmíněných pašalíků je velmi různý, od jedné rodiny či malé dílny až po obrovské konglomeráty, jak to známe např. od pana Andreje Babiše. O tom, že k tomu opravdu dochází i mezi běžnými lidmi, svědčí stále opakovaný nesmysl, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého. Práva snad máme všichni stejná.
Nátlakové skupiny tvoří další destrukční nebezpečí pro společnost. Máme jich mnoho v nejrůznějších podobách, NGO, různá Hnutí, úzce vymezené korporace (mám na mysli jiné než ty, které pomáhají lidem v tísni, např. postiženým). Jejich síla je v tom, že účinně ovlivňují tvorbu zákonů a formulace rozhodnutí vlády bez zřetele na neorganizovanou většinu občanů. Ve své podstatě to jsou anarchistické skupiny jak pravého, tak levého extrémismu.
Naše komunikační potíže se neustále zvětšují. Znalost mateřštiny je horší a horší, slovní zásoba dětí se zmenšuje. SMS zprávy u mladých lidí podvracejí schopnost vytvářet věty a plynulý text. Význam slov je libovolně měněn a stále se musí vysvětlovat, co kdo vlastně řekl a co tím myslel. Měli bychom se mít na pozoru. Stav vyjadřování odpovídá stavu myšlení, chaotizovaný jazyk odpovídá chaotickému myšlení. Nemělo by nám uniknout, že jazyk země je jejím nejzákladnějším zákonem. Ústava je psána právě jím. Proto bylo v dřívějších dobách pravidlem, že rozhodování státních věcí se nemohl zúčastnit člověk, který bezpečně neovládal jazyk země. Domyšleno ad absurdum mohl by dnes rozhodovat jen malý zlomek občanů.
Za prvořadě nebezpečné považuji přezírání a popírání přírodních zákonů. Nejde jen o hazardérské adrenalinové zábavy a užívání drog, které vyvolávají u jedněch pochopení a soucit, u druhých hněv a odsudek. Jistě jsou i ti, kdo po první zkušenosti zlomí svůj strach a dál nepokračují, protože si začnou vážit života. Nejde jen o ztrátu smyslu pro realitu, kterou přináší závislost na internetu a na online světě. Za sebezáhubné pokládám snahy popírat biologické zákony o rozmnožování. Zákony žádané LGBT vedou ke konečné destrukci rodiny, kterou jsme sami za desítky let učinili tak slabou, že do ní stačí jen nepatrně strčit. Přitom rodina je a zůstane základní buňkou společnosti i státu.
Problém pravdy je vlastně již naznačením řešení naší situace. Doléhá na nás, že žijeme ve všeobjímající lži, která vstupuje i do rodin. Mnohé si také sami sobě namlouváme. Výsledkem je, že nevěříme nikomu a ničemu, nebo že naivně něčemu uvěříme a způsobíme si různé nepříjemnosti, někdy i s tragickým závěrem. Pravdu nám nikdo nenařídí. Je nutné, abychom se k ní sami vrátili. Vrátit se musíme všichni. Připomenu, že pravda nevzniká dohodou, nediskutuje se o ní ani nehlasuje, ale společně se hledá. Dokud bude společnost ovládána a tvořena vlastníky pravdy a kejklíři s pravdou, popř. prodavači pravdy, nelze ničeho dosáhnout. Je tedy třeba, abychom opravdu všichni po pravdě toužili, abychom ji hledali a nacházeli, abychom ji přijali a unesli, abychom ji ctili, hlásali a za všech okolností hájili. To je jako vždy tvrdá práce. Jsem přesvědčen, že prvním krokem na naší cestě musí být odvaha. Je naším úkolem pojmenovat stav, v němž se nacházíme. Jinak bychom mohli žít v nebezpečné iluzi a přehlédnout hrozby, které jsou tak blízko.
Děkuji Vám, vážení spoluobčané, že jste mé úvahy přečetli. Ještě víc děkuji těm, kteří se k nim vrátili a přemýšleli o nich, popř. o nich diskutovali se svými přáteli. Přeji Vám i sobě, abychom se dočkali lepších poměrů. Ty nám nespadnou do klína. Musíme se pokusit o jejich vytvoření. Končím dvěma odvěkými poznatky. Sahá–li vám voda až k dolnímu rtu, nevěšte hlavu, ale napřimte se a dívejte se nahoru. Děsí–li vás situace svou temnotou, obraťte se ke světlu a stíny padnou za vás.
Se srdečným a povzbudivým pozdravem Prof. Dr. Petr Piťha
Mnichovská zrada, sudetská zrada, lup československého pohraničí jako věčné memento našich dějin.
Objednal si Aleš Růčka pro Echo
Mnichovská zrada, sudetská zrada, lup československého pohraničí, jako věčné memento našich dějin
V září opět budeme připomínat tragické výročí okupace československého pohraničí hitlerovci. Té hitlerovské okupace, kterou pilně a systematicky připravili českoslovenští Němci, se svými předáky Henleinem, Frankem, Mayem, Rohanem, U.F. Kinskym, Khuen Belassim, Schwabem, Judexem, Dubskym, a řadou dalších henleinovských bídáků. Všechno to byli pozdější váleční zločinci. Snahy o rozbití Československa se strany tzv. Sudetoněmců v čele s Logdmanem von Aue před Henleinem, se datují již od samého vzniku ČSR. Od vzniku iredentistických čtyř provincii Sudetenland, Deutschböhmen, Südmähren a Böhmerwaldgau, v roce 1918, které nová republika musela potlačit i vojensky podle saintgermainské dohody, přes různé provokace, formování útočných oddílů a spiknutí v poválečných letech republiky (spiknutí a proces s Volkssportem), až nakonec po útočné akce proti republice v letech 1937 až 1938 – útoky Ordnerů, a Freikorpsů, které byly organizovány nejen Henleinem, ale i přímo Hitlerem a jeho společníky.
Totéž se týkalo i fašistického Maďarska, které se utvářely systematické útoky proti Slovákům za pomoci slovenské páté kolony sidorovců, hlinkovců a tisovců. Na dvou zámcích, jednom na Moravě, druhém v Čechách, na jižní Moravě v Emmanhofu u Hrušovan nad Jevišovkou a na Červeném Hrádku v Čechách, se konaly srazy turnérů, ordnerů a nacistické šlechty, kde se s britskými emisary Toynbeem a Runcimanem kreslily mapy odtržení českého pohraničí s průmyslem, pevnostmi a železnicemi od jádra české a moravskoslezské země. Na Červeném Hrádku roku 38 řvaly tisíce ordnerů před okny Runcimana, knížete Hohenlohe a Rohana své "Lieber Lord, befrei uns von der Tschechoslowakei! – Milý lorde, osvoboď nás od Československa!"
Toto štvaní a válčení proti Čechům bylo spojeno s obrovskou persekucí – a dokonce i s vražděním českých civilů, vojáků, celníků, úředníků, učitelů a policistů. Tak bylo z našeho pohraničí vyhnáno 250 tisíc Čechů, asi 20 tisíc Židů a neurčený počet Romů. Toto byla skutečné vyhnání – ne to, o kterém blouzní dnešní landsmané!
Mnichovský diktát čtyř velmocí korunoval tento mezinárodní zločin z vůle Itálie, Německa, Francie a III.Reichu. Nikdo a nikdy nemůže popřít zločinnost takzvané Mnichovské dohody, která pro Čechy, Slováky a další skupiny naší země nikdy nebude ničím jiným, než Mnichovskou zradou či Mnichovským diktátem. Republice bylo upřeno právo bránit se vojenskou zradou Francie, která zradila vojenskou smlouvu s ČSSR a SSSR! Británie a Itálie pak spolu s Francouzi nadiktovaly a oktrojovaly českým velvyslancům příkazy dohody, přičemž Poláci a Rumuni vojensky zablokovaly jakoukoli pomoc SSSR s výhružkou, že budou bombardovat vojenskou pomoc Sovětů! Pevnosti dobudovány nebyly, obrana s pomocí Francie a SSSR byla proponována na 10 dní! To je pádná odpověď všem teoretikům blábolícím o možném boji a samostatné obraně.
Proto president Beneš musel nejen abdikovat, ale i emigrovat a počítat s hlubokým omylem Západu, který nakonec v Británii po smrti Chamberlaina a nástupu Churchilla pozdě prozřel a musel se připravoval na válku s Hitlerem!
President Beneš měl nejen pravdu, ale i strategickou schopnost – vybudoval zahraniční armádu Západu i Východu, věnoval se spolupráci s Moskvou, o které věděl, že bude napadena a nakonec bude hlavním motorem boje s fašisty. To vše se naplnilo mírou vrchovatou. Do boje o republiku se zapojili všichni vlastenci – komunisté, sociální demokrati, sokolové, národní demokrati, orlové a další. Proti byli fašisté, sudeti, hlinkovci, kolaboranti. Předtím však občané republiky museli vytrpět vyhnání, vraždění, věznění ve fašistických mučírnách a koncentrácích nemajících světové obdoby. 365 tisíc Čechoslováků padlo, bylo popraveno, nebo vyvražděno hitlerovci za pomoci tzv. Sudetoněmců. Vraždy tzv. Sudetoněmců na Češích dodnes nebyly vyčerpávajícím způsobem popsány a landsmané by měli držet svá nevymáchaná ústa snad dalších tisíc let.
Dalších 700 tisíc Čechoslováků bylo vyhnáno na otrocké práce do III.reichu. Zato Sudetoněmci dostali za uloupení pohraničí 1 milion 163 tisíc 716 medailí od samého Hitlera!
Takový je strašlivý odkaz lupu československého pohraničí, které Hitler nazýval "záborem tzv. Sudet" – území, které nikdy neexistovalo a jehož název byl uloupen jako toto území antickému zeměpisci Klaudiu Ptolemaiovi a vztahoval se pouze na jediné slezské pohoří Jeseníky! Dnešní pátá kolona českých obhájců a omlouvačů čs. Němců alias Sudetoněmců blábolí v médií nejrůznější lži o jakémsi vyhnání, a o jakýchsi "zločinech", přitom sami zakrývají své skutečné ohavné a neomluvitelné zločiny. I proto je nutné v našem národě si každoročně připomínat memento lupu českého pohraničí. Jak praví heslo Klubu českého pohraničí – "Jen zůstane–li české naše pohraničí, zůstane česká i celá naše zem!" Návrat landsmanů, přes všechny smiřovačky současných vládců, nesmí český národ nikdy připustit.
Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB Mor. Třebová
Nedívá pan senátor Martin Krsek na dějiny očima „sudetských“ Němců?
Pomíjí krvavé utrpení českých hraničářů, německých antifašistů, Židů v době předmnichovské a pomnichovské? Pan senátor o sobě říká, že je „echt ústečák.“ Takto o sobě nemluvili ani čeští hraničáři, ani antifašističtí Němci, pocházející z Ústí nad Labem. O jeho některých tvrzeních dále blíže pojednáme..
„Sympatický je mi postoj historika Martina Krska, který se na podzim stal senátorem za Ústecko a který se systematicky věnuje působení Němců v Sudetech. V rozhovoru pro uvedl: „Soužití Čechů a Němců skončilo ranami a jizvami, které jsou pořád znatelné. Já se snažím upozorňovat, že je to jen jedna epizoda z dlouhého období soužití a že je nutné připomínat i to, co bylo předtím. Žijeme v regionu, který byl z převážné většiny formován německojazyčným obyvatelstvem. Žijeme v domech, které v mnoha případech byly postaveny před rokem 1945. Největší rozvoj tohoto regionu se odehrál v době průmyslové revoluce. Kdybychom tuhle skupinu ignorovali, budeme problematicky hledat vztah k místnímu prostoru. Abychom mohli tohle místo považovat za své, musíme ho přijmout se vším, co k němu patří.“
Krsek před svým zvolením do Senátu působil kromě jiného v obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum, což je vědecká, vzdělávací a kulturní instituce, která se zaměřuje na poznání dějin Němců v českých zemích. Buduje v Ústí nad Labem stálou expozici o dějinách německy hovořícího obyvatelstva českých zemí.
O kořenovský kříž teď projevila . Stal by se tak jedním z exponátů, oficiální připomínkou chodu dějin. Jeví se mi to jako docela elegantní řešení.“
Z článku „ Glosa: V Jizerkách pokáceli kříž vztyčený za nacistů. Bude tu scházet?
Senátor Martin Krska – Soužití Čechů a Němců skončilo ranami a jizvami, které jsou pořád znatelné.“
„Já se snažím upozorňovat, že je to jen jedna epizoda z dlouhého období soužití a že je nutné připomínat i to, co bylo předtím.“
Formující vliv Němců
Sympatický je mi postoj historika Martina Krska, který se na podzim stal senátorem za Ústecko a který se systematicky věnuje působení Němců v Sudetech. V rozhovoru pro uvedl: „Soužití Čechů a Němců skončilo ranami a jizvami, které jsou pořád znatelné. Já se snažím upozorňovat, že je to jen jedna epizoda z dlouhého období soužití a že je nutné připomínat i to, co bylo předtím. Žijeme v regionu, který byl z převážné většiny formován německojazyčným obyvatelstvem. Žijeme v domech, které v mnoha případech byly postaveny před rokem 1945. Největší rozvoj tohoto regionu se odehrál v době průmyslové revoluce. Kdybychom tuhle skupinu ignorovali, budeme problematicky hledat vztah k místnímu prostoru. Abychom mohli tohle místo považovat za své, musíme ho přijmout se vším, co k němu patří.“ (Výňatek z článku)
1. Souhlasíme s výše uvedenými slovy pana senátora Krsky. Připomeňme si některá období z dějin soužití Čechů a Němců a jejich dopady na český národ a jeho zájmy.
„ …Ani v minulosti nebyly vzájemné vztahy vždy přátelské. Tradice je vlastně zhuštěná zkušenost minulých generací a česká zkušenost byla převážně negativní – soužití s Německem a s Němci nám přinášelo spíše utrpení. Svědčí o tom skutečnost, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy – tedy s Němci, a to platí od úsvitu dějin. Již Franská říše viděla ve Velkomoravské říši konkurenta, kterého chtěla zničit a po kořit. S tímto cílem vedla proti nám válečná tažení v letech 805, 806, 846, 847, 855, 856, 864, 869, 870, 871, 872, 892. 893, 898 a 900. Takto oslabený velkomoravský stát potom podlehl útokům maďarských nájezdníků.
V 10. století zaútočili Germáni proti přemyslovskému státu 6x, v 11. století 5x, ve století 12. jednou a v 13. století 3x, ve 14. století jednou, v 15.století 6x, v 17. století byla válka třicetiletá a v 18. století neuchránila české země ani relativně velká Habs burská říše; české země byly napadeny Pruskem v letech 1740, 1741, 1744, 1756, kdy se rozpoutala válka sedmiletá a v 19. století to byla válka prusko – rakouská, zle pus tošící především české země. A násilnický charakter první a druhé světové války je dostatečně znám.. Ani v jednom případě nebyla vedena válka ve prospěch české věci, ale vždy proti nám. To pochopitelně nelze nazvat přátelským poměrem.
A nejen to. Odvěká touha německých císařů po nadvládě vedla ke snaze rozdrobit český stát. V roce 1182 usiloval císař Fridrich Barbarossa o odtržení českého státu od Moravy. Moravu proto prohlásil markrabstvím. Nebezpečí rozdělení dosud jednotného českého státu na dva celky vyhovovalo říšské mocenské politice, usilující o to, aby na východních hranicích Německa byly jen drobné státy, neschopné klást odpor. Teprve v roce 1189 bylo nebezpečí odstraněno opětovným spojením Čech s Moravou.
Když se nepodařilo trvale likvidovat náš stát, pokusil se císař Barbarossa vyjmout území pražského biskupa z pravomoci pražského knížete. Biskup pražský byl prohlášen za říšského knížete. To významně oslabovalo český stát. Zlikvidovat separatistické tendence se podařilo až v roce 1197 Vladislavu II.
Nepřipomíná to nadiktovaný vznik Protektorátu Čechy a Morava? Zkušenosti s německým sousedem nebyly nikdy pozitivní, ani ve středověku, ale ani v novověkých dějinách.“ (Germánská negativa v českých dějinách 7.–12. století, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.)
2. Česko – německé vztahy v revolučních 40. letech 19. století
*Roku 1848, roku vrcholícího „jara evropských národů“ a snah jejich sílící buržoazie (záhy doprovázené snahami dělnických hnutí) o politický vliv či přímo o získání politické moci, byl svolán do Frankfurtu n. M. všeněmecký sněm, který znamenal změnu v postoji Němců k Čechům. Do té doby byli Němci pod vlivem staleté tradice většinou pro soužití s Čechy a v duchu doby byli oddáni habsburské dynastii, jež zaujímala vedoucí postavení v německé říši. Právě z roku 1848 však pochází reakce Němců v záležitosti voleb do frankfurtského všeněmeckého sněmu: „Češi by neměli zapomenout, že Čechy skutečně už patří k Německu, že Němci nikdy nestrpí odloučení a že budou i bez nich volit do Frankfurtu.“4 Český politik František Palacký účast na volbách do Frankfurtu odmítl. Byl zastáncem setrvání českých zemí v Rakousku. Měl za sebou tehdy celý národ. Přední noviny Allgemeine Zeitung z Augšpurku přinesly „německou odpověď Slovanovi Palackému“: německý spolek by nemohl připustit odloučení Čech. „Kdyby byl vytvořen český stát, pak by
–––––––
2Tyto snahy se ovšem netýkaly jen Čechů, ale např. i Slovinců.
3 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 16.
4 Klíma, Arnošt: Češi a Němci v revoluci 1848–1849, Praha 1994, s. 15. Uvedený citát pochází z práce Hanse Kudlicha, Rückblicke und Erinnerungen, Bd. I, Budweis 1926, s. 170.
–––––––––
Německo mělo ve svém těle kůl [podtrženo EB], který by mu přinesl smrt.“ Německý publicista Wagner zveřejnil svoji odpověď Palackému v libereckém týdeníku; uváděl, že „Němci mají historické právo na Čechy, poněvadž jsou jejich prapůvodními obyvateli“. 6
*V souvislosti s projednáváním české otázky napsal anglický časopis „Exmainer“, že stanovisko Čech značně oslabuje německé cíle: „Bez Čech nemůže Německo nikdy být říší, poněvadž nezávislé Čechy protínají Německo v jeho středu.“7 Byla prosazována politika síly vůči ostatním národům (koncepce rakouského poslance Schillinga o použití síly, týž: proti Čechám musí být použito meče). Saskému ministerstvu zahraničí a bavorské vládě byla adresována žádost o přípravu vojenské pomoci pro Němce v Čechách a na Moravě (dr. Wuttke). Otázka zástupců z Čech byla prosazována proti odporu z české strany. Němci ve Slezsku byli přesvědčeni, že připojení k velkému Německu bude mít za následek, že časem budou Češi germanizováni a zmizí, ať se tomu budou bránit jakkoli. Tyto názory byly hlásány v německých opavských novinách. 8
* Sudetoněmecký historik Pfitzner pokládal za nejvýznamnější, že Němci z českých zemí se „přes všechny hrozby a překážky“ hlásili k velkoněmecké myšlence a že jejich významná část byla od té doby ve velkoněmeckém táboře. 9
* Dopisovatel v augšpurských Allgemeine Zeitung napsal 27. června 1848, že vídeňská vláda a ústřední německá vláda jsou odpovědny všem Němcům za to, že velezrádné počínání Čechů bude odstraněno: „Čechy jsou životu nebezpečným rušením, jestli se nepodaří panslavistické a ultračeské živly rozbít, separatistické hnutí překazit a smířit... Nepodaří–li se to nyní, pak je velká německá budoucnost na nedohlednou dobu oddálena a co je ještě pravděpodobnější, ztracena.“ 10
* Poslanec Ostendorf podal tehdy do výboru pro rakousko–slovanské záležitosti doplňovací návrh, podle něhož „říšský sněm považuje otázku Čech za německou, která náleží do jeho kompetence“ [podtrženo EB].11 Německé státy, které hraničily s Čechami měly zasáhnout vojensky, budou–li k tomu vyzváni rakouskou vládou nebo Němci v Čechách.12
Výbor vycházel z toho, že první část návrhu je věcí samozřejmou: „Otázku Čech je třeba považovat za německou, která náleží do pravomoci Národního shromáždění.“13 Do rozpravy se přihlásil jako první řečník německý demokrat [!] Ignaz Kuranda. Červnové povstání 1848 pro něj bylo bojem Čechů proti Němcům. Díky Windischgrätzovi skončil boj pro Němce dobře. Národní shromáždění musí ukázat Němcům v Čechách, že mohou od Německa očekávat silnou podporu a že jim v případě nouze přijde německá vojenská moc na pomoc.14 Historik Arnošt Klíma hodnotí podle Kurandova stanoviska k české otázce a červnovému povstání německé demokraty jako největší německé nacionalisty.
––––––––––––––––
5 Klíma, Arnošt: o. c., s. 24.
6 Ib., s. 24. Do historického českého království přišli Němci ve 13. století jako kolonisté (viz práce Josefa Šimáka).
7 Allgemeine Zeitung, Augsburg, č. 133, zvl. příloha, 12. 5. 1848, s. 1, Klíma, Arnošt, s. 45.
8 Klíma, Arnošt: o. c., s. 46.
9Pfitzner, Josef: Die Wahlen in die Nationalversammlung und der Sudetenraum, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in den Sudetenländern, r. 79, Brno 1942.
10 AAZ, č. 186, 4. 7. 1848, příloha, s. 2970–2971, Klíma, Arnošt, o. c., s. 75.
11 Stenographischer Bericht, Bd. 1, s. 664, Klíma, o. c., s. 77.
12 Ib.
13 Ib. Pro srovnání bude vhodné uvést Masaryka: „Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí.“ (Česká otázka)
14 Stenographischerbericht, Bd. 1, s. 666, Klíma, o. c. s. 77.
––––––––––––––––
Kvůli zájmům Němců a Německa byli ochotni prohlašovat Windischgrätze, když potlačil červnové povstání 1848, za ochránce svobody. Byli ochotni vyslat do Čech německé vojsko a byli i pro toto řešení česko–německé otázky. „Je ironií osudu, že ne němečtí demokraté z roku 1848, ale němečtí nacionalisté provedli o devadesát let později to, co bylo předmětem rozprav Německého národního shromáždění.“
* Diskuse věnovaná červnovému povstání 1848 v Praze ve frankfurtském všeněmeckém sněmu podle historika Klímy nejlépe ukazuje, kdo byl revoluční a kdo kontrarevoluční. Jako revoluční (ve smyslu demokratické – buržoazní – revoluce) je hodnotil Marx a po něm marxističtí historikové a politici [včetně sovětského politika Udalcova] 15. Ve skutečnosti nešlo o demokratickou revoluci, ale o uskutečnění nacionalistických představ.
V tomto rámci bylo posuzováno pražské červnové povstání. Např. sudetoněmecký poslanec Giskra nesouhlasil s tím, že červnové povstání bylo bojem demokracie s aristokracií; podle něj to byl pouze boj Čechů s Němci. Sdílel také obavy z vytvoření státního celku z Čech, Moravy a Slezska. Naopak představitelé civilní a vojenské moci v Čechách (Lev Thun) kupodivu prohlásili, že „vzbouření v Praze nebylo národním hnutím slovanského obyvatelstva proti německému, nýbrž revolucionářským proti vládě a ozbrojené moci“, „bez rozdílů národnosti“. 16
* T. G. Masarykovi k přesvědčení o správnosti Palackého postupu a odmítnutí účasti na frankfurtském sněmu postačovala slova předsedy frankfurtského parlamentu Heinricha von Gagerna, který prohlásil, že „všichni národové podle Dunaje, kteří nemají ani práva, ani povolání k samostatnosti, musejí být jako drabanti pojati v německý planetární systém“.
* Šíření velkoněmecké myšlenky a vzestup Pruska pod Hohenzollerny oslabovaly tradiční dynastické cítění Němců a tradici soužití s Čechy i proto, že počínající demokratizace na zemských sněmech činila problematickou jejich dosavadní většinu, které bylo docilováno pouze nedemokratickými volebními řády.
Němečtí radikálové pomýšleli na připojení Čech, Moravy a Slezska k německé říši a na likvidaci českého národa, umírnění byli pro připojení celého Rakouska k Německému spolku a rozhraničení Čech a Moravy jako první etapu na cestě k velkému německému ideálu. V 60. letech se pak soustředili na dualismus, který přinášel Němcům a Maďarům hegemonii nad slovanskou většinou.
2. Přelom 19. a 20. století
18. listopadu 1892 seznámil poslanec Masaryk poslaneckou sněmovnu (rakouská říšská rada) s brožurou dr. Mathiase Ratkowského, právního prefekta a knihovníka c. k. Tereziánské akademie a člena právně historické státní zkušební komise ve Vídni, nesoucí název Das Recht und die Pflicht, die Czechen und Slowenen zu germanisieren [podtrženo EB].
Výroky o německém jazyku na adresu Slovinců krátce před tím pronesl v poslanecké sněmovně i ministr vyučování Gautsch. Brožura je určena širokým masám. „Germanizovat Slovince a Čechy je právem a povinností, protože jejich germanizace je dobrodiním, ...
–––––––––––––
15 Klíma, o. c., s. 77.
16 Klíma, o. c., s. 78.
17 Klíma odkazuje na Masarykovu Českou otázku z roku 1948, s. 89. Ve vydání z roku 1968, s. 97, z roku 2000, s. 69.
18 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 16–17.
19 Masaryk, T. G.: Parlamentní projevy 1891–1893, Praha 2001, s. 254–260.
–––––––––––––
Německého nacionalismu se týkaly i další Masarykovy projevy vydané v tomto svazku, protože český jazyk a česká kultura [v orig. böhmisch] je tak nicotná, že ani nikdy nevyprodukovala nějakou hodnotnou vědeckou knihu. Čechy [v orig. Čechen] je třeba germanizovat. Ba, pánové, nebudou–li se germanizovat, je to hřích, jak zde stojí, ... Je zde třeba očistně zasáhnout pomocí státní moci. ... Rovnoprávnost jazyků... je nesmysl, protože český a slovinský jazyk jsou bezcenné a státní vláda je povinna český a slovinský národ germanizovat... Germanizace je jediným základem rakouského cítění a lásky k vlasti.
* Masaryk dále upozorňuje na článek bavorského historika Franze von Löhera, který poté, co sledoval v 70. letech rakousko–uherské poměry, se domnívá, že existuje jediná možnost: germanizovat Čechy a pochopitelně Uhry.
* Stejný názor o potřebě germanizovat Čechy zastával před krátkou dobou (práce 20 vyšla roku 1892) docent lipské univerzity, národní ekonom Karl Walcker, který se zabýval otázkou celního sjednocení s Rakouskem a Uhrami. Šířil své myšlenky z katedry: Čechy je třeba germanizovat, případně i protestantizovat.
* Mnohem větší váhu měly Deutsche Schriften, jejichž autorem byl Paul de Lagarde 21. Jeho politické názory se rozšířily v Německu i Rakousku. Masaryk, který spisy četl, se v korespondenci s tímto autorem marně pokusil odvrátit jej od jeho myšlenek. Podstata spočívala v názorech, že „Rakousko je třeba nazírat jako německou kolonii,... Rakousko samo o sobě postrádá existenční princip,... Rakousko, chce–li mít nějaký cíl, musí směřovat jedině ke germanizaci všech Slovanů“.
„Všechny ostatní neněmecké kmeny podunajské říše, dokonce včetně Maďarů, jsou pro Evropu jen zátěží. Čím rychleji zaniknou, tím lépe pro nás i pro ně... S Maďary, Čechy, Rusíny, Hanáky a Slováky si nesmíme hrát, nýbrž jim musíme ukázat, ´kdo má jako lepší člověk právo vládnout...
Vynutit si mír v Evropě, aniž by se neustále zatěžovalo její obyvatelstvo,... je s to jen Německo, jež se rozprostírá od Emže po ústí Dunaje, od Klajpedy až po Terst, od Met zhruba až po Bug, protože jen takové Německo se svým stálým vojskem a jeho první zálohou může porazit Rusko spojené s Francií´. S Čechy a jimi podobnými se nemazleme..., jsou to naši nepřátelé a podle toho musíme s nimi zacházet. Rakousko nemůžeme zachovat jinak, než že ho budeme bezohledně germanizovat.“
* Masaryk dále upozornil na to, že Lagarde přímo ovlivnil německé nacionály a další kruhy. Podle Masaryka se tyto „teoretické požadavky“ stávaly zřetelně praktickými. Dál se věnoval známému populárnímu filozofovi Eduardu von Hartmannovi. V práci Zwei Jahrzente deutscher Politik und die gegenwärtige Weltlage, která vyšla v Berlíně roku 1889, postavil před Němce program: „Vymýtit!... Poláky a všechny, kdo nemluví německy... To není žádná teorie, která se jen tak vysloví, nýbrž byla to teorie toho, co železný kancléř, kancléř krve a železa [Bismarck EB] v Polsku násilím a penězi provedl.“ Závěrem Masaryk zobecňuje, že neuváděl ojedinělé skutečnosti, ale „systém,... který zpochybňuje státní existenci Rakouska, jak se historicky vyvíjela,... a který upírá právo na existenci nám, Slovincům, Polákům a vůbec všem slovanským národům“. 22
* 1897 reaguje na článek německého historika Theodora Mommsena v Neue Freie Presse Josef Pekař jako docent rakouských dějin na české univerzitě a argumentuje proti němu.
–––––––––––––––––
20 Die Frage der Zolleinigung mit Oesterreich–Ungarn. Orientierende Darlegung der Gründe und Gegengründe, Leipzig 1892.
21 Göttingen 1886. Lagarde byl profesorem göttingenské univerzity a protestantský teolog.
22 Československá ústava z roku 1920, s níž nebyli němečtí představitelé spokojeni a neustále ji kritizovali, zahrnovala zákaz násilného odnárodňování. „Nešetření této zásady“ mohl zákon prohlásit za trestné (§ 134, in Broklová, Eva: První československá ústava, Praha 1992, s. 211).
Brožura je věnována Theodoru Mommsenovi.23 Na titulní straně cituje Theodora Mommsena, An die Deutschen in Österreich (Němcům v Rakousku), Neue Freie Presse, 31. 10. 1897:
„... seid hart! Vernunft nimmt der „... buďte tvrdí! lebka Čechů nepřichází k rozumu Schädel der Čechen nicht an, aber für, ale pro údery je také přístupná / Schläge ist auch er zugänglich!“ hodí se k mlácení/“
„... und nun sind die Apostel der „... a nyní jsou apoštolové barbarizace Barbarisierung am Werke, die deutsche činní, aby pohřbili německou půltisíciletou Arbeit eines halben Jahrtausends in dem práci v propasti Abgrunde ihrer Uncultur zu begraben...“ své nekulturnosti...“
Josef Pekař dál komentuje Mommsenùv text:
* Nechtělo se věřit, že list je vskutku projevem stařičkého učence: „... slavný dějezpytec nemá t u š e n í o naší minulosti, o našem významu dějinném.“ 24
* Pekař dál líčí „tragický osud, jenž nám byl údělem po katastrofě bělohorské“.25 Ztratili jsme fakticky samostatnost státní, bez milosrdenství byl proveden neslýchaný záměr donutiti říši s ohromnou většinou protestantskou, obrátiti zemi Husovu ke katolicismu, 26 dvě třetiny národní půdy byly zkonfiskovány, „konfiskováno dvakrát a rozdáváno štědře dobrodruhům všech národností“, „mnohoslibný náš život literární, vědecký a kulturní byl zničen a zastaven“, „nejlepší národa, šlechta duchovní i rodová, rozptýlena byla v cizinu do strastí exilia...“ 27
* „... Němci to byli, kteří z naší záhuby těžili nejvíce!“ Vítěz pobělohorský učinil ohromný převrat ve prospěch německého živlu, němčinu prohlásil za rovnoprávnou, dosud byla čeština.28
* „A nyní... ukazují na nás s pohrdáním. „Hle, méněcenný národ!“ 29
* Josef Pekař v souvislosti s Mommsenovým textem klade otázku: „... zná národ Goethův a Schillerův ještě pojem spravedlnosti?“ 30
* Pekař dál uvádí, že je sám katolík, ale konstatuje bolestný rozpor v pojímání minulosti. V posledních desetiletích své vlády Habsburkové záviseli stále víc na Německu, a proto se Němcům v českých zemích jevilo jako nejlepší řešení připojení českých zemí k Německu. Většina návrhů a memorand z doby před druhou světovou válkou má zdroj v období před první světovou válkou. 31
Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.
2c. První světová válka
* Němečtí nacionálové byli nejhorlivějšími zastánci politiky vilémovského Německa, věřili ve vítězství německých a rakouských zbraní. Byli rozhodnuti provést systémovou změnu a zvrátit jednou provždy poměry v českých zemích ve svůj prospěch. ––––––––
23 Pekař, J.: Čechové jako apoštolé barbarství. Věnováno Theodoru Mommsenovi. Praha: Bursík & Kohout, sine, 18 s.
24 Pekař, J., o. c. , s. 3.
25 Pekař, J., o. c. , s. 13.
26 Pekař, J., o. c. , s. 15.
27 Pekař, J., o. c. , s. 14.
28 Pekař, J., o. c. , s. 15.
29 Proloženo, Pekař, J., o. c. , s. 16.
30 Pekař, J., o. c. , s. 17.
31 Pekař, J., o. c. , s. 17/18.
––––––––––––––––
Tyto snahy vyjadřovala petice vysokoškolských profesorů z konce roku 1915 a její pokračování, „Požadavky Německého nacionálního svazu“ z roku 1916. V březnu 1916 sepsal nacionální svaz v březnu 1916 pamětní spis „Stanovisko Německého nacionálního svazu k nové úpravě věcí v Rakousku, v němž se v devíti bodech požadovalo: upevnění svazku Rakouska–Uherska s Německem, vyloučení Haliče z úzkého státního svazku tak, aby monarchie ztratila slovanskou převahu (Němci tvořili 37 %), změna rakouské ústavy, která by odstranila vnitřní boje, ustavení němčiny jako vnitřní a obcovací řeči, úsilí o vznik jazykově jednotných správních oblastí aj.
* Tyto požadavky byly ještě vystupňovány v tzv. Velikonočních požadavcích (Osterbegehrschrift) z 23. dubna 1916, v nichž byl kategoricky vytýčen cíl, že Rakousko musí být v budoucnosti cílevědomě ´ovládáno německy´ a že pouze Němci mohou být plnoprávnými státními občany. Další požadavky se týkaly hospodářské celní unie s Německou říší (Mitteleuropa), stanovení němčiny jako úřední řeči, rozdělení země na německou a českou správní oblast ap. 32
(Doc. Eva Broklová, DrSc., Osud českého národa v německých záměrech)
3. Československo
* Hned po vzniku republiky r. 1918 se Němci pokusili o utvoření uzavřeného německého území v českém pohraničí a jeho připojení k Rakousku.
* Hitler pro svůj politický program, který začal uskutečňovat od roku 1933, převzal požadavek sudetského Němce Tebeldiho 33 z roku 1848 o připojení Čech a Moravy k německé říši a ze stejné doby pocházejícího hesla definitivního „odstranění českého oštěpu z německého boku“ totální likvidací českého národa [stejná rétorika jako v dolchstosslegendě – rána dýkou do zad –– z konce roku 1918 ]. Stejný historický podklad a stejnou argumentaci mají memoranda sudetských Němců K. H. Franka, Hanse Neuwirtha a Ernsta Kundta z roku 1938. 34
* Nepřekonatelný odpor sudetských Němců proti pocitu číselné menšiny nacházíme také ve výkladu Ernsta Kundta a Antona Pfrognera před francouzským ministrem Delbosem z konce roku 1937. I řešení česko–německého poměru odsunem Němců do říše navazuje na Bismarckovu myšlenku z poloviny minulého století.
* Joseph Goebbels v deníku 36 22. srpna 1938: vůdce odsuzuje Maďarsko; co tam je schopné, má německou krev. „Musíme osvěžit také všechny balkánské státy německou krví... Nesmíme tyto národy a především Čechy hýčkat, spíš je jednou vytlačíme. Nechceme tyto národy, chceme jejich zem.“ Cituje Horthyho, který je naplněn „divokou nenávistí vůči Čechům“. Podle Goebbelse říká právem, že „to není národ schopný státní existence“. 37
* Rámec dění v německé společnosti tvořil velkoněmecký nacionalismus, který byl součástí německé kultury. Je příznačné, že francouzská osvícenská tradice i tradice francouzské revoluce se dovolává univerzálního pojmu civilizace, na místo specifického, individualizujícího pojmu kultura, fungujícího v německé provenienci. Ideologickým představitelem tohoto nacionalismu se stal německý idealistický filozof J. G. Fichte, který mu
––––––––––––
32 Gajan, K.: T. G. Masaryk a česko–německé vztahy v letech 1918–1919, in: T. G. Masaryk a Češi a Němci, Praha 1997, ed. K. Gajan, s. 138–139.
33 Tebeldi, Albrecht.
34 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 17.
35 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 17–18.
36 Deníky 1938, Liberec 1992, s. 193., 37 Ib. s. 195.
––––––––––––
vtiskl tendenci k národní nadřazenosti (ideologie herrenvolku). S koncepcí vyvoleného národa úzce souvisel také rasismus, který dospěl až k ideologům Všeněmeckého svazu. Představitelem všeněmeckého hnutí (pangermanismu) v Rakousku byl G. von Schoenerer, jehož pangermanismus a antisemitismus značně ovlivnil A. Hitlera.
* Specifikaci filozofie pangermanismu nacházíme také u T. G. Masaryka: „Němci, pangermáni dokazují, [že] jsou nejlepšími vojáky světa, pruský militarismus je vzorný; Němec je od přírody voják – vojenství a válka jsou však Bohem ustanovený řád společenský, jak dokázal Moltke, Němcům proto právem náleží prvenství. Darwinův přírodní zákon o přetrvání způsobilého opravňuje pruský militarism; Nietzsche Němcům dal jediné a hlavní přikázání – vůli k moci, vůli k síle, vůli k vítězství!... Němci svou kulturou mají právo, ba přímo povinnost ovládat svět, Němci jsou... Herrenvolk, jediný absolutní Herrenvolk! Německo... stane se spasitelem Evropy a lidstva... Prusko..., sjednotivši Němce, pokračuje v budování německého impéria středověku;... Berlín je čtvrtým Římem...“38 „Pangermáni vědomě udržují a šíří nepřátelství a nenávist k sousedním národům...“ 39
Při jiné příležitosti Masaryk konstatuje vyhlazovací politiku pangermanismu. Pangermanismus je Masarykovi filozofií politického vývoje německého národa. 40 Proti jeho možným důsledkům v uspořádání světa bojuje všemi prostředky. Za Československé republiky chtěl Masaryk svou politikou příznivě ovlivnit vývoj postoje německé menšiny k čs. státu. Tato politika byla úspěšná do počátku 30. let, kdy německé obyvatelstvo v ČSR dvěma třetinami voličských hlasů podporovalo německé aktivistické spolupracující s čs. politickými stranami.
Ve stejné době a krátce před ní vznikly a mocně působily vlivné spisy antidemokratické politické kultury jako Moellerova Třetí říše (první vydání 1923) Spannův Pravý stát (Wahrer Staat) 1921, Edgara Junga Herrschaft der Minderwertigen 1927, Spenglerova Neubau des Deutschen Reiches 1924, Krannhalsův Organisches Weltbild 1925, Schmittovy Schriften gegen Parlamentarismus (1. vyd. 1928). Edgar Jung hodnotil období 1919–1927 jako dobu namáhavého vytvoření duchovních předpokladů pro národně socialistický příliv mas. V období 1929 až 1933 již dosáhla antidemokratická duchovní aktivita svého vrcholu. 41
Rozsáhle se analýzou německé revoluce a politické ideologie sudetských Němců zabýval Emanuel Rádl.42 Mezi pojmy a jevy, které soustavně zkoumá, poukazuje na titánský individualismus, který má svůj původ v Německu a jedinec v něm nemá na světě žádné úkoly. Tento individualismus pohrdá vším, co je rozumné, praktické, humánní. Z víry v jednotlivce se toto titánství změnilo ve víru v titánský kmen germánský, který pohlcuje všechny občany.
Zatímco liberál starého rázu odsuzoval státní zákony, které omezují volnost jednotlivců, odsuzují němečtí titánové mezinárodní zákony jako lidské násilí na přírodní nespoutanosti germánského kmene. Nenachází poslání národů, vývoj vidí v tom, že „mocnější národy se udržely, slabší zašly“ (podtrženo E. B.). A to i tehdy, když slabší národy stály na vyšším stupni kultury. Dějiny nejsou ani spravedlivé ani nespravedlivé, jsou oblastí svobodného činu a povinností k tomuto činu. Němečtí politikové proti liberalismu prohlašovali německý národ
–––––––––––––
38 Masaryk, T. G., Cesta demokracie III, Praha 1994, s. 190.
39 Nová Evropa, o. c., s. 40–42.
40 Masaryk, T. G., Nová Evropa, II. vyd., Praha 1920., s. 9.
41 Sontheimer Kurt, Antidemokratisches Denken der Weimarer Republik, 2. vyd. Mnichov 1983, s. 34.
42 Rádl, Emanuel, O německé revoluci, Praha 1933, Zur Ideologie der Sudetendeutschen, Wien–Leipzig 1935.
–––––––––––––
Antidemokratické politické kultuře nelze rozumět bez pojmů antidemokratického myšlení. Nacismus nevytvořil vlastní ideologii, ale převzal německou antidemokratickou politickou kulturu. Málo početní němečtí intelektuálové, kritičtí k nacismu, mluvili o návratu do barbarství. Smysl existence nebyl ve štěstí a svobodě jednotlivce, ale ve ztotožnění s národem (chápaným etnicky), rasou, třídou, státem. Ještě než se v německém prostředí proti poddanému prosadil svobodný, individuální občan, už byl zatlačován zpět. 43
To byl i základní problém interpretace postavení německé menšiny v občanské a demokratické ČSR. Cesta iracionalismu v německé filozofii vedla k Hitlerovi. Neobstojí vysvětlování odklonu od demokratických hodnot poukazováním na důsledky světové hospodářské krize. Mezinárodní výzkumy totiž ukázaly, že v zemích s demokratickou politickou kulturou se srovnatelně stejnými nebo horšími ukazateli hospodářské krize, nedošlo k odklonu obyvatelstva od demokratických politických stran a k příklonu k antidemokratickým stranám (zejména Velká Británie).
Procento voličských hlasů odevzdaných Henleinově straně německým obyvatelstvem v ČSR byl o třetinu vyšší než počet voličů Hitlerovy strany v Německu! Vzhledem k tomu, že hodnotové orientace, které jsou součástí politické kultury, mají dlouhodobý charakter a nesnadno se mění, jak dokazují i dokumenty sudetoněmeckého landsmanšaftu, bylo by shora zavedené soužití sudetských Němců a českého obyvatelstva dalším experimentem, který nemá šance ani teoretické ani praktické. Bude lépe nechat tuto záležitost přirozenému vývoji v Evropské unii.
Prezident Masaryk usiloval o změnu převažující politické kultury německého obyvatelstva, tedy o to, co se podařilo spojencům až po druhé světové válce v důsledku masového vzdělávání Němců v demokratické politické kultuře. ( Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc., Osud českého národa v německých záměrech)
3. V době, kdy A. Hitler se zmocnil vlády v Německu, henleinovci postupně začali v různých rovinách ve velkém formovat naše pohraničí, kterému říkali „Sudety“ a později „Sudetengau“. O Memorandu Hergel a Karlovarských požadavcích Sudetendeutsche Partei jsme již dříve pojednali.
Nyní bychom měli zaměřit svou pozornost na česko–německé vztahy tak, jak je viděli naši hraničáři, včetně antifašistických Němců. Uvedeme jednun vzpomínku čs. hraničářky. Svědčí o „kvalitě tehdejších česko–německých vztahů“.
Házeli po nás kamením, byli nás klacky a sprostě nám nadávali
I když mi v roce 1938 byly teprve čtyři roky, velmi dobře se na tuto hrůznou dobu pamatuji. Bydleli jsme v Lomu u Mostu. Tatínek byl horník, maminka švadlena, bratrovi byly dva roky. Vzpomínám si, jak nás tenkrát v roce 1938 zfanatizovaní mladí hitlerčíci, tato privilegovaná německá mládež, strašně tloukli. Nás, malé děti. Házeli po nás kamením, byli nás klacky a sprostě nám nadávali. A to jen proto, že jsme byli Češi. Chodili jsme domů zkrvavení a potlučení. A celé naší rodině bylo jasně řečeno, že jak nás Hitler zabere, půjdeme všichni do koncentráku. Maminka nás už potom ven samostatně vůbec nepouštěla.
Celou naši rodinu ovládl hrozný strach. Všichni němečtí občané (až na malé výjimky) včetně dětí se chovali vůči Čechům velice agresivně a sprostě. Rodiče se tedy domluvili, včetně babičky a tety, která u nás také bydlela, že musíme odejít, a to co nejrychleji. Teta odešla první. Šla se svým snoubencem jakoby na procházku, aby se už nikdy nevrátila.
Tatínek odjel do Čech hledat práci. Nás děti maminka a babička v noci naložily na dětskou sedačku spolu s jednou peřinou, s batůžkem a jídlem a šly jsme. Potajmu, aby nás nikdo neviděl. Nikdy nezapomenu na tu hroznou cestu pěšky, protože vlaky už nejezdily. Z Lomu až do Loun, které už byly české. V Lounech nás naložili do vlaku a rozváželi do domovských obcí. Lidé měli sebou jen to nejnutnější. Nemluvňata plakala a matky jim neměly co dát pít ani jíst. Všichni mi tenkrát připadali moc nešťastní, zbědovaní, uštvaní. Trvalo tři dny, než jsme se dostali do Kladna, a pak ještě dvě hodiny pěšky do obce Jemníky u Slaného. Tam nás dali do obecní pastoušky, protože jiné bydlení nebylo. Byl tam rozvrzaný stůl, jedna židle, stará almara a z prken stlučená postel se slamníkem plným blech. Prostě hotová apokalypsa, na kterou je lepší zapomenout. Tatínek byl ve sběrném táboře a my neměly zhola nic. Všechno zůstalo tam, odkud jsme utekli. Domek, veškeré zařízení, drůbež, tetiččina výbava. S ničím jsme se už nikdy neshledali. Sudetští Němci si rozebrali, co kdo potřeboval. Proto když čtu a slyším o nárocích sudetských Němců vůči Čechům, týkajících se majetku, nestačím se divit. To spíše my bychom si měli nárokovat to, co nám ukradli.
Byla jsem u toho, když Němci byli odsouváni z pohraničí, protože jsme se v roce 1945 vrátili. To, co se dnes píše a říká o jakémsi vyhnání, není pravda. Každý z nich včetně kojenců si mohl s sebou vzít 50 kg majetku. Odváželi si ohromné rance, kufry a veliké batohy. Prostě vše cenné, co měli. A jednalo se s nimi velice slušně. K vlaku je vezli auty, takže nemuseli udělat ani krok pěšky. Maminka s otcem uměli dobře německy a znali se s rodinou antifašistů, kteří, i když nemuseli odejít, odešli také. Ta paní měla v Německu sestru, tak odjížděli k ní, a mamince říkala. „musíme odejet, protože bychom se museli stydět za všechno, co naši spoluobčané Čechům udělali“. Potom nám ještě z Německa psala, že dojeli v pořádku a že se mají dobře. Oni totiž všichni Němci odjet nemuseli. Antifašisté mohli zůstat a mnoho jich také zůstalo. Odešli většinou jen ti, kteří se podíleli na vyhlazování našeho národa. Ti, co odcházeli, vyhrožovali: „Však my se jednou vrátíme a pak uvidíte! My si to s vámi ještě vyřídíme!“
Blanka Rubická, tehdy Jiříkov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí dne 3. července 2023 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací..